Léčebné používání magnetu v podobě magnetické rudy se objevilo již před začátkem našeho letopočtu. Nejstarší písemné zprávy o léčebném využití pocházejí od Etrusků.
K rozvoji tohoto typu léčby došlo až v 70. a 80. letech dvacátého století.
Princip magnetoterapie spočívá v působení umělého magnetického pole určitých parametrů na lidský organismus. Jedná se tedy o fyzikální terapii, při které je generováno velkoplošně pulzující magnetické pole o nízké frekvenci. Základními stavebními prvky našeho organismu jsou živé buňky, které jsou ohraničeny plazmatickou membránou. Vně i uvnitř těchto buněk probíhají biochemické reakce. Za určitých podmínek má membrána schopnost propouštět látky směrem do buňky nebo z buňky. Na ionty, které existují v buňkách a v koloidním systému, působí mechanické síly vlivem elektrických potenciálů vyvolané magnetickým polem. Síly jsou synchronní s magnetickými pulzy a usměrňují pohyb iontů ve stejné frekvenci. Působením střídavých tlaků na buněčné stěny a zvýšením propustnosti iontových kanálků se zvyšuje látková výměna. Tento proces působící po určitou dobu vede k normalizaci elektrických potenciálních rozdílů (tj. zjednodušeně vysvětleno rozdíl mezi elektricky kladně nabitým povrchem buňky a záporně nabitým vnitřkem).
Dochází ke zvýšené látkové výměně, výrazně se zvětší prokrvení a okysličení části těla, na kterou je pulzní magnetické pole aplikováno.
